na Blog.cz

Škola - základ života.
Jak začít? Na toto téma týdne se toho dá napsat dost. Takže se jdu do toho, jako každý týden pustit. :)

Člověk se učí celý život. Toto jsem kdysi někde slyšela, a je to pravda. Ale nejvíce se toho naučí ve škole (hlavně základy, které se mu později v životě můžou - a pravděpodobně budou - hodit).

Do školy chodíme většinou už od útlého věku - kolem tří let. Tedy to mateřské školy (školky), kde se učíme třeba kreslit, a různé další činnosti, ale hlavně si tam hrajeme. Prostě pohodička, i když se nám ve školce třeba z nějakého důvodu nelíbí.

Když dosáhneme šesti let, většinou začneme chodit na základní školu. Zde už se učíme číst, psát, počítat, to hlavně zprvu a pak se přidávají další a další předměty - však to znáte, jaké to na základce je. Zdá se nám to někdy dost náročné, a kdo si vzpomíná na školku, možná by se tam rád vrátil.

Po devíti letech, většinou v našich 15ti, končíme základní školu, máme už tak nějak vybrané naše budoucí povolání a tedy obor studia na střední škole. Někdo si vybere učiliště, někdo gympl, nebo normální střední či jaké ještě existují. Máme podanou přihlášku, ti kdo musí složit přijímací zkoušky, je mají za sebou, povětšinou úspěšně. Dostáváme naše poslední vysvědčení ze základky, a většinou i pamětní list jako vzpomínku. Najednou se zdá, že to uteklo nějak hrozně rychle, jsme smutní a nejradši bysme to ještě o rok prodloužili.

Tak tedy nastoupíme na střední. Ať už to je jaká chce, je to neznámé prostředí, a jsme trochu nervózní. Brzy poznáme nové lidi, a buď "zapadneme" mezi ostatní, nebo ne. Každopádně většinou je to o tom, že pokud jsme se na základce učili, na střední se musíme učit dvojnásob. Poznáme dva, tři roky na střední, a najednou si uvědomíme, jaké to bylo na základce "leháro", a že bysme se tam moc rádi vrátili. Tedy záleží na vzpomínkách. No ale čas nejde vrátit zpět, tak se chtě nechtě "našrotíme" na maturitu, snad i ji dáme a pak nás čeká buď vysoká škola, nebo práce.

Na vejšce sice míň chodíme do školy, ale o to více se musíme učit, samostatně. To samé v práci - většinou je dost vyžadována samostatnost. Už to není o tom, že by nám někdo pomáhal, učil nás a vysvětloval. To co pochytíme s přednášek či školení umíme, zbytek se musíme naučit, abysme udělali zkoušky či mohli vykonávat práci.

Když po tom všem najdeme práci, která nás bude bavit, je to skvělé. Ale to už je jiná životní kapitola...

Tohle jsem se tak nějak pokusila sepsat obecně, jak z mého pohledu a z pohledu pár lidí, se kterými jsem se o škole bavila, cesta školami přibližně vypadá. Teď se pokusím sepsat svoji cestu, tedy ne že bych byla egoistka, ale přeci jen na můj blog do tématu škola se to hodí. :)

Do mateřské školy se mi prý chodit nechtělo. Já si na tyto léta skoro vůbec nepamatuju, ale z vyprávění rodičů to vím. Ale vůbec se tomu nedivím, mně se nechtělo chodit do žádné školy, a vcelku nerada chodím dodnes.

Ze školky mám opravdu velmi málo vzpomínek, a v šesti letech jsem, tak jako většina dětí, nastoupila do základky. Vím, že se mi tam za začátku dost dlouho nelíbilo. Nějak jsem "nezapadla do kolektivu". Tedy aspoň co si vzpomínám a také z vyprávění rodičů. Ale měla jsem vnímání na takové úrovni, že jsem to tenkrát snad ani nevnímala.

V druhém stupni základky to bylo lepší, hlavně díky třídní učitelce, kterou jsme dostali. Doteď jsem přesvědčená (a myslím, že nejsem sama), že to byla nejlepší učitelka na škole. Tedy teď je dokonce zástupkyní ředitelky, což na naší škole znamená, že se za několik let stane ředitelkou. :) No ale zpět k mé cestě. Ke konci základky už to bylo čím dál lepší a devítka byla ze všeho nej. A na konci, když jsme byli poslední den ve škole, jsem byla opravdu moc smutná, že to končí.

Jelikož jsem neměla celkově na základce dobrý prospěch, a hlavně jsem si vůbec nevěřila, myslela jsem si, že já ty přijímačky prostě v životě nemůžu zvládnout. Tak jsem si tedy zvolila za svoji školu střední učiliště, kam se přijímačky nedělaly. Později jsem toho začala litovat, tedy hlavně v poslední době.

Přijali mě tedy na učiliště, obor elektrotechnika. Doteď mě štve, že jsem se dala na tenhle obor, ale nic jiného mě tenkrát nezaujalo, a nebo mi spíše nešlo. A chtěla jsem nějakou IT školu (počítače), a tohle bylo asi nejbližší (tedy na menší detail, že jsme tam s počítači skoro vůbec nepracovali).

Jinak na učňáku jsem už vůbec mezi spolužáky "nezapadla", a ani jsem po tom netoužila, protože až na vyjímky to byly typy lidí, které jsem fakt nemusela. Takže jsem většinu neměla ráda a oni mě taky ne. Ale zase naopak učitelé byli bezva, takže mě podrželi, když jsem to potřebovala. Ale neříkám, že všichni spolužáci mě neměli rádi. Měla jsem tam víceméně pár kamarádů, a to hlavně na praxi kde jsem seděla hned vedle jedné fajn kámošky, a vedle ní seděl taky dost fajn člověk, a za mnou taky. A ve škole jsem seděla v lavici s klukem, který byl taky v poho.

Udělala jsem závěrečné zkoušky, dodnes nevím jak, protože jsem byla tak nervózní a v tak pesimistické náladě, že se celkem divím, že jsem dostala jedničku. Tak jsem vyšla, a tentokrát to byl z předávání výučních listů a z posledního dne školy spíš napůl útěk, tentokrát jsem na rozlučáku vůbec nebyla, narozdíl od základky.

Jistě uznáte, že v životě to člověk pouze s výučním listem nemá při hledání práce moc jednoduché. Mno, ať má či nemá, určitě jsem nechtěla skončit jen s výučákem bez maturity. Takže jsem se přihlásila na nástavbu, a vlastně ještě před skončením školního roku na učilišti, jsme dělali přihlášky. Inspirovala jsem totiž 4 další lidi (většinou kamarády) z naší třídy, aby tam šli se mnou. Tam se dělaly přijímačky, na které jsem se trochu učila, ale ono tam pak stejně bylo povětšinou něco jiného. Co mě ale udivilo, že jsem byla na 5.(!) místě z celé třídy! Prostě pátá nejlepší. To jsem fakt valila oči, já a na pátém místě? To snad nemůže být pravda!

Je pravda, že jsem na učňáku byla, co se týče průměru na vysvědčení, mezi třemi nejlepšími a u závěrečných zkoušek dokonce druhá. Tam ale nebyli tak chytří lidé, takže mě tohle docela překvapilo. Pro porovnání, na základce jsem měla prospěch v horší polovině třídy, jako že polovina třídy měla celkově lepší prospěch než já.

Teď jsem prvním rokem na této nástavbě, má dva ročníky a tento první za několik měsíců končí. Učení mi jde jen "s odřenýma ušima", máme toho oproti učňáku docela dost, a je to celkem unavující. Učitelé jsou trochu horší než na učňáku, ale každý je nějaký a v průměru jsou taky v poho. Zato spolužáci jsou úplně fajn, je to banda rozumných lidí, narozdíl od těch na učňáku. :-)

Za rok se chystám podat přihlášku a udělat přijímačky na vysokou školu. Myslím si, že je na 90% stejně neudělám, ale jsem tak praštěná, že do toho půjdu, a už nějakou dobu se snažím řídit výrokem, že zkusit se má všechno, dokud to jde! ;-)